El Camino Francés, Svatojakubská cesta podruhé.
7. září 2014 jsem se vydal, abych prošel touto zázračnou cestou znovu. Tentokrát jsem ale nevyrazil sám, doprovázel jsem totiž Evu, milou kamarádku, kterou jsem poznal před několika lety. Tak jako při první cestě i teď jsem začal pouť ze Saint Jean Pied de Port, francouzského městečka na úpatí Pyrenejí a dokončil ji až u Atlantiku, kde jsem však strávil delší dobu zastávaje funkci hospitalera v albergu Delfín v Muxíi. Na stránkách tohoto deníku se můžeš dočíst, jak jsem jednotlivé dny pouti prožíval tentokrát.
Úterý, 30.09.2014., 23. den: Molinaseca - Villafranca del Bierzo, 32,9 km, 6:35, 6 geokešek
V koupelně v suterénu si pomocí ponorného vařiče uvařím čaj a v jídelně, spolu se dvěma jogurty to zkonzumuji. Odcházím nedlouho po sedmé. Sotva někdo je už také na cestě. Takřka celou cestu do Ponferrady jdu za tmy. Kavárna naproti rytířského hradu zeje prázdnotou a proto se tu v ní teď nezastavím. Odpočinu si teprve až kolem 15. kilometru, u baru ve Fuentes Nuevas. Za dvě eura tam dostanu kávu s kouskem chleba, který lze jen stěží definovat coby topinku a k tomu malý kousíček másla a džemu. V dobrém tempu pak pokračuji krajem, který je od Molinasecy až po Cacabellos, centru zdejšího vinařského kraje takřka plochý. V Cacabellos, na druhém břehu řeky Cúa si prohlédnu starý dřevěný lis na hrozny. Pak zajdu směrem pod most hledat kešku, kterou jsem vloni ani po delším snažení nenašel. Nyní ji nalézám okamžitě. Vloni jsem ji kvůli nepřesným souřadnicím hledal úplně jinde. Nyní jsem spoléhal raději na svůj zrak.
Od vinařského kombinátu na konci Cacabellos začne cesta stoupat. Jak se blížím k vrchu už vyhlížím odbočku na Valtuille de Arriba. Tam totiž chci bezpodmínečně odbočit, stejně jako vloni, kdy jsme tuto cestu šli spolu s Libby náhodou. Po cestě se totiž poutníka čeká taková podívaná, pro kterou samotnou stojí francouzkou cestu projít vícekrát. Uprostřed beztak nádherného vinařského kraje totiž na malém kopečku stojí mezi dvěma cypřiši osamocený bílý dům. Pohled na domek je už z dálky velmi malebný, po návratu z první cesty jsem ho dokonce namaloval a daroval kolegovi. Ten mi tenkrát jako zázrakem opravil mobil, který mi poté celých 8 měsíců bezchybně fungoval. Než se mi však podaří k domku se více přiblížít, musím ujít ještě několik kilometrů. Všude kolem právě probíhá vinobraní a jeden z vozů, vysoko naložených vínem stojí vedle cesty. Když k němu dorazím, pozdravím a zeptám se, mohu-li si vzít, načež oni mi vyberou jeden velký hrozen. Váží snad více než kilogram. Sotva ho udržím v jedné dlani a s oběma hůlkami pod jednou paží druhou rukou uštipuji sladké plody. Najím se dosyta a právě když to hodování dokončím, domek se přiblíží. Snažím se k němu dostat co nejblíže. V určitém místě se pak zastavím, blíže už jít nechci. Cítím, že by se pomalu vytratilo kouzlo kompozice. Nejsem schopen slovy vyjádřit pocit dojetí, který mi až vhání slzy do očí. Snažím se vrýt si ten výjev do paměti. Tuším, že ho vícekrát už neuvidím.
Ještě předtím, než jsem se podruhé vydal na Camino jsem se rozhodl, že pokud mi to vyjde tak, že se opět zastavím ve Villafranca del Bierzo, ubytuji se v jiném albergu než minule. Ne, že by ten městký na bližším konci města byl špatný, naopak, byl jsem s ním velmi spokojený. Jen jsem si přál lépe poznat i tu vzdálenější část města. Volba byla nakonec velmi jednoduchá. Regina, mi totiž nedoporučovala nechvalně známý alberg Ave Fenix, ve kterém se vloni ubytovala. Na na webu ale lidé pěli pochvalné ódy na alberg de la Piedra, situovaném právě na druhém konci města. Šel jsem tedy tam a nezklamal jsem se. Naopak, byl jsem tam přivítán velmi sympatickým mladým párem. Oba mluvili dobře anglicky. V prvním patře budovy albergu je vklíněna obrovská skála, odtud pramení název albergu. Ložnice byla čistá, jedině podmínky pro sušení prádla byly velmi omezené. Zahrada tam nebyla, v ložnici byl pouze jediný stojan, postavený k otevřenému oknu tak, aby aspoň průvan schnutí prádla napomáhal. Ale internet tam běžel jak na drátku. Kromě wifi tu bylo k dispozici i PC a tak se mi po povinných úkonech podařilo si do mobilu poměrně rychle nahrát údaje zdejších geokešek a vydat se pak za jejich vyhledáním.
Nález kešky u řeky byl jen polovičním úspěchem. Samotnou předformu láhve PET sice naleznu ale ne ve škvíře mezi velkými kameny, kde by být měla, nýbrž pohozenou a prázdnou v trávě před ní. Asi ji objevil někdo nezasvěcený a udělalo mu radost nám tuhle hru pokazit. Zapsat jsem se do ní proto nebylo možné. Vydal jsem se tedy k jednomu z devíti zdejších kostelů. Na konci krátků promenády vedle kostela je zeď a před ní je krásně zdobená, nikam nevedoucí kamenná brána. Keš právě díky ní nese název "Puerta a ningún lugar". Samotná krabička se skrývala ve štěrbině mezi zdé a branou. Od kostela je krásný výhled na velkou část města, mezi jinými i na další, relativně blízký kostel, ukrývající další kešku.
Villafranca leží na pahorkovitém terénu a proto ta blízkost je skutečně jen relativní. Sejdu s jednoho kopečku, projdu parkem a pak poblíž loňského municipal albergu se vyšplhám na druhý kopec. Mikrokeš, nacházející se ve spáře jednoho vnitřního rohu budovy kostela je tu sestavena vtipně ze dvou uzávěrů lahví PET. Zapíšu se na úzká proužek papíru a zrovna, když ho znovu stáčím a dávám zpět na své místo, objeví se NIna Sofia. "What are you doing, Peter?" - ptá se plná zvědavosti. "I´ve just found a geocache" - říkám. "A co to je zač?" - zní její otázka, která v takových případech pokaždé logicky následuje. Vysvětlím ji podstatu hry, na kterou lidé reagují dvěma způsoby: jedna část se nikterak nevzruší, nanejvýš se zdvořile zeptá, k čemu je to dobré, zatímco ta druhá se pro věc okamřitě zapálí a chce se jí zúčastnit. Nina patří jednoznačně do této druhé skupiny, "jsou tu ještě další takové?, mohu jít s Tebou?" - ptá se nadšeně i další otázky se z ní jen sypou. Mezitím dorazí i Annemarie a tak v hledání následující kešky pokračujeme už ve třech. Díky nápovědě, netrvá hledání u hradu ani vteřinu, sebejistě sundávám mikrokešku z zadní strny dopravní tabule. Obě ženy jsou přesto nadšené a jejich nadšení se ještě vystupňuje, když na posledním místě nachází mikrokešku sama Nina! Ihned si vymyslí uživatelské jméno, a tím zapíše svůj první nález.
Potom se rozloučíme, ptotože ony jsou ubytovány v jiném albergu. Vzpomenu ještě na Ada. kdepak by tak asi mohl být? To ale nevědí ani ony. Pak se ještě trochu potuluji v tomto překrásném městečku a zjistím si, kudy musím zítra ráno vyrazit. Umínil jsem si totiž jít po hřebenu. Vloni jsem šel dole údolím, podél řeky. Později, když mi Guillaine vyprávěla o horní cestě, jsem toho litoval. S ruksakem plným potravin jsem si ale tenkrát na tu horní cestu netroufal.